Rozloučení s Luckou

Lucka byla kobylka křížence hucula a „užitkového koně", jak jí kdosi zapsal do průkazu. Ještě tam zapomněl napsat, že jí tím dává do vínku schopnost, jak se ubránit nepřízni osudu. Lucka by se v květnu 2025 dožila 30ti let. Ale její život byl tak pestrý, že vydal za mnohem delší čas. Do Počernic jsem ji přivezla v jejích 7 letech z dostihové proutěnkové dráhy z Lysé nad Labem. Běhala rychle, ráda a skákání jí bavilo celý život. Byla empatická a pokud si s člověkem našla společnou řeč, byla to jedna z nejspolehlivějších kobylek, co jsem měla tu čest v životě poznat. Uměla jasně říct NE, čímž se dokázala bránit proti všemu co nechtěla dělat a všem, které nechtěla nosit. Pokud bylo něčeho moc, řekla své NE jasně, jednou a dost. Nenechala po sobě skákat kohokoli, ale když už svolila, věděla jsem, že se na ni můžu spolehnout.

Skákala s mojí dcerou Lenkou parkury pouze na nákrčáku, bez sedla a uzdečky a vyhrávala. Byla obratná, nikdy nevyhýbala a když měla velkou radost, bylo třeba se držet. Z radosti si mrskla hlavou i zadkem najednou a pak byl člověk dole rychleji, než chtěl. V době našeho paravoltižního závodění dokonce nosila voltižní družstvo.

Měla ráda lidi, opravdu ráda, vyhledávala jejich blízkost i kontakt a cítila se v něm spokojeně. Často odešla od stáda, aby se nechala podrbat na vemínku, což byla její velká slast. Nacouvala člověku pod ruku a držela se poblíž tak dlouho, pokud drbal.

Chodila hipoterapii, a to dlouhých 23 let. Vzpomíná na ni mnoho dětských i dospělých klientů. Pracovala s dětmi v kontaktní terapii a přirozená komunikace pro ni byla opravdu přirozená. Když člověk jasně hovořil svým tělem, Lucka velmi jasně komunikovala. Byl to kůň tzv. na myšlenku. Myslím, že nikdy neměla ve stádu koníka „přítele", myslím tím takovou tu nerozlučnou dvojici, kterou už jsem v životě párkrát zažila. Měla komplikovanou povahu a možná proto si nenašla parťáka mezi chlupáčema, ale držela se blíž u lidí. Když jí bylo 12, snažila se vejít na mostek přes přepad rybníku ještě s dalšími koníky, ale nevešla se a spadla do tůně 10 metrů pod přepadem. Potloukla se, ale všechno co si odnesla z pádu byla rána na hlavě, která brzy zarostla. Ona se dole v bahně oklepala, rozhlédla a ani vteřinu nezaváhala a vydrala se do strmé hráze nahoru na louku. Náletem, vysokou travou a kluzkým jílem. Nestačila jsem jí. Odnosila stovky dětí na kroužku i táborech, zvládla se vyhrabat ze složitých abscesů i strašlivě vypadající rány na noze, kterou si způsobila při kopnutí do kovového plotu, který jí skřípnul zadní nohu. Ven se dostala za pomoci rozbrusky a duchapřítomnosti Barči a Makyny. A den před zákeřnou kolikou ještě utekla na louce a užívala si poslední podzimní trávy a svobody, samozřejmě už bez jezdce. Při hipoterapii strčila všechny koně do kapsy. Její rychlý, pravidelný krok bude nenahraditelný. Tohle všechno, a ještě mnohem víc, byla LUCKA.